Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 30.4.
Blahoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Karel Kryl vzpomínka
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 6.2.2012 (21:23:36)

http://www.youtube.com/watch?v=jXIpb-Pic4c

jít a hledat né královny mrzutostí či jen (zbytečných) plytkostí, bohužel tací ať si mají dál prostor jako talenti :-)

Libuše LP fakt není long play ostatně ani nevoní jak orchidej, jen je lehce středověká jak farizej :-)

 

Karel Kryl, 16.9.1992

Motto: Jen mrtvé ryby plavou s proudem. (přísloví)

 

Sedím si na patře, za kopcem stejně modrozeleno, jako na této straně někdejší barikády; poslouchám rozhlas, dosud federální, a shledávám, že se člověk doví. V Karlových Varech otevřeli nevěstinec. Hurá, civilizace na postupu! Redaktor navíc neopomenul poznamenat adresu prvního veřejného domu. Zřejmě má jižní Morava prim: puf je totiž v Brně. Něco bigbeatu – a další pozoruhodnost: porvali se nám policajti. Na bratislavském stadionu. Hurá blížíme se Evropě. Už dokonce povolali Blavského konzula na maďarské ministerstvo zahraničních věcí. Ferencvároš se chystá k odvetě, k té se ostatně chystají i policisté Budy a Pešti, o fanoušcích nemluvě.

 

Na Moravě zraje víno. Zraje i v Maďarsku, i na Slovensku. Vinaři na rvačky nemají čas. Přemýšlím, že bych se měl zase jednou vydat za kamarády na Moravu. Vzít to – jako pravý Moravan od jihu na sever – a od severu na jih. Trochu mě nicméně odrazuje můj statut – a titulky Moravskoslezského dne. Odpusťte, prosím; vždycky, když pobíhám po staré vlasti, jež se snaží o to, býti novou, zbude v mé trucovně stůžek tiskovin, které docházejí za mé nepřítomnosti se zpožděnou pravidelností. A tak se mi daří, shledávat, co se očekávalo – a co se posléze stalo.

 

Seděli jsme s Ivanem Hoffmanem, písničkářem a novinářem – (dosud z Bratislavy) – v kiosku tenisového hřiště, právě naproti bílá zeď, ohraničující území stanice, jež má ve svém jménu onu – toužebně očekávanou – S v o b o d n o u   Evropu. Ivan dosud přebývá ve funkci zpravodaje v hlavním městě „štátu“ ve státě. Přespává na lehátku ze zásob britské protifašistické letecké perutě; ženu a děti nicméně poslal blíže Kroměříži, do Cvrčovic, kam jsme svého času chodívali za zelení z temnoty Gottwaldovsko–čepičkovské samovlády v „hanáckých Athénách“. Jak rychle jsme zapomněli! Perspektiva Hoffmanova v dočasnosti RSE, perspektiva moje v odjezdu na Šumavu – s dočasností obdobnou. Rozmlouval o tom, kterak se daří lidem v Bratislavě, nejsou-li pro novou ústavu. Já – opačně – přemýšlel, jak raději jsem vítán v Bratislavě, než v Praze, Hradci, Pardubicích. Zřejmě je už tomu tak s těmi „proroky“.

 

Čtu si v novinách, že Ostrava Klausovi uvěřila. Volila ho nicméně před tím. Tedy – aniž mu před tím věřila?... Je mi z toho divně: věříme politikům – a nevěříme v Boha? Ani v cosi vyššího, než je zrovna plné koryto „prosperity“? Čtu si v novinách slova premiérova, že každý rozumný člověk myslí jako pan Klaus. Kdo nemyslí jako pan Klaus, je pitomec. To už jsem někde slyšel: „Kdo nejde s námi – jde proti nám…“ Praví leč moudrý: Rozumný člověk se přizpůsobuje prostředí. Nerozumný se pokouší přizpůsobit prostředí sobě. Proto každý pokrok je dílem blázna… konec citátu.

 

Dívám se na titulní stranu; nikdo nevzdechne po někdejším prezidentovi. A přece jsem neustále a znova a znova naslouchal argumentu: Kdo jiný, než Havel? Vždyť jiného nemáme! Nemáme. A co? Komu dnes schází Havel? Snad jenom neseparatistickým Slovákům. Pragmatik Čech a konzervativec Moravan a Slezan po dvou měsících zapomněl. Tak už to v tom státě dvojstátě chodí. Se stejnou lhostejností si dáme vnucovat, přijímáme bez přemýšlení – a jsme posléze spokojeni s funkcí idiotů. Užitečných, pochopitelně. Vyslechl jsem – v pořadu Co týden dal – (nebo vzal… ?) thesi zástupce vládnoucí strany, že „referendum by uvedlo zemi do chaosu“. Možná – o něco – o rok – o dva později, bude nám tvrzeno, že zemi do chaosu uvádí opozice. Uvěříme, protože nám to císařpán pověděl? Víra v idol, vyvozující následný důsledek: „nějaké volby by uvedli zemi do chaosu…“, což už zase odněkud znám. Povídal to zpola zakrytě jeden pán ze slovenské národní strany. Jen čekám na komentář. Netrpělivě.

 

Začínám doufat, že se jednou dožiji nějakého „chaosu“. To snad – až dospěje generace, která bude mít – na rozdíl od těch současných – plné zuby poručníkování a příkazů.

 

Ale to je zřejmě problém „šetření silami“, bratříčku…

„Ostrava premiérovi uvěřila“ – praví červený titulek v novinách – na titulní straně, která mimoto obsahuje ještě další titulky. Chcete ukázku?

„Podsvětí se bouří.“ „Každé dvě minuty trestný čin“ „Jak žít s romy“ „FM vydalo již 146 468 osvědčení: zatím 10 000 agentů“

 

Tak nevím. Asi se budu řídit doporučením slovenského premiéra: alespoň co se mého psaní týče. Pomůže „etická samoregulace novináře“. Snad…

 

Jen mi prosím vás, poraďte: mám zelený československý socialistický republikový pas. Rozhodnout se tedy od nového roku pro Klausův Protektorát, nebo pro Mečiarův Slovenský štát?

 

Uctivost, vážení!

 

(to ještě netušil, že čilý profesor a starožitnost Mr. Klaus bude dodnes vést republiku intrikánů a dacanů, namísto tradice, prosperity a vzdělávání)

 

 

„Jen málo by bylo ve světě učiněno, kdyby se člověk předem tázal, jak to dopadne.“ (Gotthold Efraim Lessing, německý filozof, 1729-1781)

 

Dvaadvacet let nepřítomnosti v této zemi krásné, zemi milované způsobilo, že jsem se vrátil o zmíněných dvaadvacet let později. Nebo dříve? Rozhodně jsem měl v duši pocit pětadvacetiletého kluka, který – když se ocitl mezi stávkujícími studenty – necítil věkovou propast, dělící ho od těch mladých tváři, mladistvých duší. Člověk vždy zkouší začít tam, kde bylo jeho snažení před léty přerušeno. Byl jsem mezi svými, tak jako v lednových dnech devětašedesátého roku; po sebeupálení studenta filosofické fakulty. Studentská stávka tehdy, studentská stávka o dvaadvacet let později. Ani tehdy, ani poté nikdo z těch, kdo se na stávce podíleli, nevěděl, ba ani netušil, zda bude patřit k vítězům, nebo poraženým. V studentském věku je kalkul až na nejzazším místě.

 

Ve chvíli, kdy většina chartistů opouští na doporučení svého vůdce Prahu – to aby snad nedošlo k provokaci – nechávají si mladí rozbíjet hlavy podle pendrekového zákona. Vůdce se jim staví v čelo až po bitvě. Na vyjednávání. Vůdce slovenský dosud dokonce netuší, zda se – po dvaadvacetiletém mlčení – ještě vyjádřit umí.

 

Sociální demokrat, jeden z mála, hodných tohoto označení, je vypoklonkován z československé sociální demokracie. Na jeho místo nastupuje marxistický ekonom na straně českomoravské. Na Slovensku je pak jejím reprezentantem generální tajemník KSČ, známý ještě z osmašedesátého svým absolutně negativním postojem vůči sociálně demokratické myšlence; člověk, který podepsal jako vůdčí osobnost moskevský protokol o zkáze republiky. Týž protokol, za který dnes volán k zodpovědnosti dlouholetý exulant Zdeněk Mlynář.

 

Vzpomínám na ty šestnáctileté tváře, rozzářené revolucí vyhranou. Ne-dětí, vítězů. Vybavených odvahou, tolik scházející rozumným a zrozumělým dospělým. Měli smůlu; zase jednou. V šestnácti letech člověk nemá volební právo. Nerozhoduje: je odkázán na milost a nemilost zmíněných zrozumělých. Mnozí z nich; mnozí z vás, moji milí nastoupí letos před komisi. Kdoví kdo vás bude zkoušet z vědomostí, které před vámi celý život tajil. Kdo bude vyžadovat znalosti, za které by vás před třemi lety vyloučili ze (socialistického) studia. Kterýkoli z těch veledůstojných pánů, kterákoli z těch veledůležitých dam je vám zavázána vděkem. Buďte si toho vědomi. A nejen při té zkoušce dospělosti. Dospělost dokazuje člověk celý život, den po dni, hodinu po hodině. Dospělost – to je vyžadování práv – a převzetí povinnosti. A hlavně – vědomí historických souvislostí.

 

„Opilí od radosti

si sami trochu lžeme,

že zkouškou dospělosti

opravdu dospějeme.

 

Tak tanči, lásko sladká,

protanči večer celý:

ten bál – je křižovatka,

dospělí nedospělí.“

 

 

KAREL KRYL JEZDIL DO FRÝDKU UŽ V DĚTSTVÍ – A RÁD…

 

Toto je titulek z frýdeckého Zrcadla z roku 1992. V článku se píše o lásce mladičkého Karla k jeho babičce a dědečkovi, k nimž často s rodinou jezdil. V jednom pořadu Svobodné Evropy dokázal přesně vyjmenovat všechny nádražní stanice ve směru od Kojetína. Je dochován dopis, ve kterém všichni tři sourozenci velmi úhledným písmem píší o Frýdku, každý píše dopis zvlášť a oznamuje babičce a dědečkovi, že měli na vysvědčení shora dolů samé jedničky, a každý tam uvedl ještě pár vět dalších. Malý Kája krasopisně píše:

 

Milý dědečku, babičko a Liduško!

 

pěkně Vás pozdravuji a líbám. Co dělají Vávrovi a co děláte Vy? Na vysvědčení jsem měl samé jedničky. Jsou už zralé třešně? Jestliže dostane tatínek dovolenou, přijedeme. Srdečně Vás pozdravuje Karlík.

 

A paní Ludmila Šimonová, která je i autorkou tohoto článku, si na celou rodinu Krylů krásně zavzpomínala na setkání Klubu K. Kryla v Novém Jičíně.

 

„… jsem nejmladší sestra paní Marie Krylové, Karlovy maminky. V naší rodině železničáře Jana Šebesty ve Frýdku bylo pět děvčat. Paní Marie Krylová byla z nás nejstarší, takže v době, když k rodičům přijížděla se svými dětmi, já jsem byla ještě děvčátko a mohla jsem se jim plně věnovat. Často jsem také jezdila do Kroměříže, když jízdné pro nás bylo jen symbolické – a tam jsem v době války během neustále prodlužovaných prázdnin mohla pobývat i několik týdnů.

 

Jak se poznala moje sestra se svým manželem? Bylo to náhodné setkání ve vlaku, které během několika měsíců vedlo ke sňatku. Velmi dobře si rozuměli a byli oporou jeden druhému téměř třicet let, i když museli překonávat mnoho životních úskalí, často velmi tvrdých.

 

Karel Kryl starší byl knihtiskařem v Kroměříži, kam byla tiskárna přestěhována z Nového Jičína. Dále do vnitrozemí, protože v Novém Jičíně bylo již sudetské území, obsazené Němci po mnichovské zradě.

 

Karel Kryl starší zemřel 23. března 1971, jeho syn Karel 3. března – je zajímavé, že oběma byl určen březen ke stejnému smutnému účelu a u obou jsou trojky v bližším určení dne… Karlův tatínek byl uložen do země s fotografií svého syna, který byl teprve – nebo již – rok a půl v emigraci.

 

Karlova maminka zemřela 24. listopadu 1989 a se svým synem se již nemohla setkat. Tenkrát na jejím pohřbu – rozhlas hlásil, že se koná v Ostravě (!) – se slzy smutku nad její ztrátou mísily se slzami štěstí, že se po více než dvaceti letech setkáváme s jejím synem Karlem…

 

Maminka byla všestranně nadaná, takže Karel měl po kom co dědit, zvláště když i jeho tatínek měl dostatek dobrých vlastností, které svým dětem předával. Sestřiny zájmy byly mnohostranné; uměla pěkně kreslit, zpívat, hrála ochotnické divadlo a také se věnovala psaní. Byla dobrou sportovkyní, se svou mladší sestrou Juliškou závodily na kole. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let tvořily tyto sestry Šebestovy špičku naší ženské cyklistiky. Těch pohárů a vavřínových věnců bývalo u nás doma nepočítaně (a pak, že byl Karel sportovním redaktorem RFE jen omylem…). A možná, že by se ještě našly kouzelné sestřiny akvarely kytic polních květů, kterým se hodně věnovala – vydat je jako soubor pohlednic by i po letech bylo velmi zajímavé. Ale to je jen takový povzdech.

 

…co mě velmi trápí, je postoj některých jednotlivců ke Karlově činnosti v posledních letech a očerňování i v době, kdy se sám, „přirostlý ke dřevu“, již nemůže bránit. Někdo by se ho měl pořádně zastat, aby už s tím byl pokoj. Také by se měl někdo najít, kdo by odpovědně zhodnotil jeho dílo jako básníka i jako takzvaného písničkáře, a také se věnovat jeho přínosu naší republice v období působení ve Svobodné Evropě.

 

Svůj příspěvek ukončím přečtením jednoho ze zápisů v knize návštěv z výstavy „Karel Kryl – doteky života“ v Mohelnici: „Dnes na ARO oddělení ožil sedmnáctiletý chlapec při zmínce o Karlu Krylovi. Kéž ožijeme všichni.“

 

Ludmila Šimonová

 

 

KAREL KRYL, jaro 1991

 

Osmého prosince 1989. Na náměstí SNP v Bratislavě sněžilo. Jano Budaj a Milan Kňažko stáli v kulichu za pódiem. Z před něj z prstů vztyčených do písmene „V“ sálalo teplo lidských srdcí. Zahřálo i mé prsty na strunách kytary zakoupené původně pro připravovaný a poté neuskutečněný zálet do Austrálie. „Vítaj doma! Vítaj doma!“ skandovali občané slovenské metropole. Slzy v očích, nač se za to stydět a přesně slova písně v češtině. „Vítaj doma v Bratislave!“

 

Devátého prosince v novinách, myslím ve Smeně, jsem si ráno při snídani přečetl, že jsem bez žádosti amnestován. „Vítaj doma“ řekl nerad i bývalý prezident Gustav Husák.

 

S Pavelenkom Vengerom a jeho přáteli z Horské služby v Nízkých Tatrách jsme pak sešplhali na loď Vépeenky. Československé vlajky na obou březích Dunaje volaly „Vítaj doma!“ Pohled na Bratislavský hrad a na Děvín. A zpěvánky live z paluby lodi Přátelství. „Vítaj doma!“

 

V březnu ze zástupu na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě čišel chlad. „Vysvětleme si to“, znělo téma. Jen několik ostrůvků zavolalo ještě ze zástupu „V jednote je sila! V jednote je sila!“ Byl jsem zase doma, v trochu změněném domově, už více mém, mém vlastním. Šedivý tok dní nahlodal jednotu, síla se vytrácela, zbyl křik.

 

Ani už nepočítám, kde jsem v bezmála půldruhém roce byl a zpíval. Zpustošené obce Čech, Moravy a Slovenska splývají v šedivou clonu osvětlenou přátelskými laskavými tvářemi těch Mých. Těch, kteří dosud vědí a nadále říkají mně i jiným, „Vítaj doma!“ a „V jednote je sila!“ Ti druzí jsou hlasitější, tam i onde.

 

Dvaadvacátého února 1991 jsem z pouzdra vyňal zastaralý symbol, kus zrezivělého ostnatého drátu ze slovenského břehu Dunaje. Čas nedbá symbolů, symboly zastarávají. Ne, že bych s sebou nechtěl nosit ostnatý drát, symbolicky už ho ale asi není třeba.

 

V Devínskej Novej Vsi jsme si zamávali s železničáři i s celníky, v Bratislavě vypili skleničku v bistru vedle hotelu Devín, v Trnavě zazpívali a popili, v Novom Meste nad Váhom oslavili znovushledání, v Prievidzi jsem obdivoval piaristický chrám i sportovní halu, v Bánské Bystrici jsme se objali s přáteli. Pak bezmála s pláčem na Tále.

 

Pavelenko, Pavle, chlapci z Horskej služby, nebylo by načase zase seběhnout z Chopku k Dunaju, vzbudit zase duši volnosti, suverénní a zbavené nenávisti?

 

Vystál jsem v Brezně frontu v samošce. Druhá půle výpravy stála ve frontě v zelenině. „Ovoce vez-lenina“, hm. Chopok byl v mracích, panorama Vysokých Tater zahaleno oponou. Na Kráľovej Holi – veža televizná – stavěli jí voli – každej vám to přizná.

 

Ještě pak do Zvolena a nocí na Moravu do Jihlavy. Třikrát mě k Brnu viedli – ešte ma neodvedli – poštvrtej do Jihlavy – a tam mne šaty dali. Ublížili jsme si tolik, tolik?! Vzpomínám marně, vinu nenacházím.

 

Na mém pase, nejlepším pase v současné Evropě, je dosud sprasený lev pokořený pěticípou hvězdou. Místo kříže má oheň, snad ten Koniášův? Pálíme přátelství, dá se spálit?

 

Na apríla budu zase v Praze, ve Středních Čechách, v květnu na střední Moravě. Modlím se za rozum, za páteř, za vůli, za lásku a za čestnost. Toho všeho bude třeba, třeba jako soli.

 

Tak bratříčkové a sestřičky, poraďte jak vyplout z kalné vody nenávisti, jak se zase nebát, jak odložit závist a zlobu, jak být zase sebou. Vždyť jsme to ještě my?

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter